Thou, Thee and You

Thou, Thee and You

Kam zmizelo anglické tykání a vykání?

V angličtině dnes říkáme you jednomu člověku i celé třídě. To působí jednoduše, dokud nezačneme přemýšlet o českém ty a vy. Jak poznáme, zda se mluví k jednomu člověku, nebo k několika? A jak se anglicky vyká?

Možná překvapí, že angličtina kdysi měla obojí: jiné zájmeno pro jednoho člověka, jiné pro více lidí – a později dokonce způsob, jak vyjádřit úctu nebo odstup. Jenže zdvořilejší oslovení nakonec převálcovalo všechno ostatní. Je to příběh, v němž hrají roli normanští šlechtici, Shakespeare, překladatelé Bible i náboženští rebelové.

POINTA PŘEDEM Thou nebylo původně slavnostní „Vy“. Bylo to obyčejné „ty“. Slavnostně dnes zní především proto, že zmizelo z běžné standardní angličtiny a přežilo v biblickém a básnickém jazyce.

1. Na začátku šlo jednoduše o počet

V anglosaské době nepotřeboval mluvčí řešit, zda tyká nebo vyká. Hlavní rozdíl byl gramatický: oslovuje jednoho člověka, nebo více lidí? Podobně jako u českého ty a vy. Stará angličtina měla také odlišné tvary pro podmět a předmět – a protože šlo o jazyk s pády, bylo takové rozlišování přirozené.

Komu mluvím	Podmět	Předmět	Přivlastnění
Jednomu člověku	thou	thee	thy / thine
Více lidem	ye	you	your / yours

Tabulka zachycuje pozdější, čtenáři srozumitelnější podoby. Anglosaské zápisy vypadaly jinak (například þū, þē, ġē a ēow). Významové rozlišení však bylo obdobné. Proto thou a thee nejsou dvě úrovně zdvořilosti. Rozdíl je stejný jako mezi českým já a mě nebo anglickým I a me.

„Thou knowest me.“ = Ty mě znáš. „I know thee.“ = Já znám tebe.

Také slovesa měla vlastní tvar pro thou: thou art (ty jsi), thou hast (ty máš), thou dost (ty děláš), thou knowest (ty víš). Dokonce i dnešní zvláštnost you are – nikoliv you is – nám připomíná, že you se prosadilo z původně množného systému.

2. Do hry vstupují Francouzi – a společenské postavení

Po normanském dobytí Anglie roku 1066 byla francouzština po staletí důležitým jazykem dvora, šlechty a práva. Ve francouzštině se množné vous používalo také při zdvořilém oslovení jedné osoby. Podobné zvyklosti se rozvíjely i v dalších evropských jazycích. V angličtině se od 13. století začaly původně množné tvary ye a you používat také pro jediného člověka, jemuž chtěl mluvčí projevit úctu.

A tím se obyčejný rozdíl jednoho a několika lidí proměnil v otázku společenských vztahů. Služebník mohl říct svému pánovi you, zatímco pán ho oslovoval thou. Mezi přáteli, milenci nebo v rodině mohlo thou vyjadřovat blízkost. A při hádce mohlo stejné thou znamenat něco úplně jiného: „Považuji tě za někoho podřadného.“

POZOR NA PŘÍLIŠ JEDNODUCHÉ SROVNÁNÍ Anglické thou × you se v některých obdobích podobalo českému ty × vy nebo francouzskému tu × vous. Nešlo ale o totožná pravidla: záleželo na století, kraji, společenském prostředí a vztahu mluvčích.

3. Shakespeare: Jedním zájmenem se dá pohladit i urazit

Pro diváka alžbětinského divadla nebyla zájmena pouhým gramatickým detailem. Výběr mezi thou a you mohl napovědět, zda spolu mluví nadřízení a podřízení, blízcí přátelé, milenci – nebo lidé, kteří se právě začali nesnášet. Shakespeare si těchto odstínů všímá a používá je dramaticky.

Ve Večeru tříkrálovém (Twelfth Night) radí Sir Toby Belch jednomu z mužů, jak napsat co nejurážlivější výzvu soupeři. Není náhoda, že se v jeho instrukci objeví přímo sloveso vytvořené ze zájmena thou:

SHAKESPEARE V ORIGINÁLE “If thou ‘thou’-est him some thrice, it shall not be amiss.” — Twelfth Night, III.2. Volně: „Když mu párkrát záměrně zatykáš, nebude to na škodu.“

Pointa vtipu: záměrné thou vůči muži, kterého má pisatel vyprovokovat, je součástí urážky. Tohle by se z dnešního neutrálního you nepoznalo. Naopak důvěrné thou mezi milenci může být projevem něhy. Stejné slovo, jiný tón – a úplně jiný význam.

Samotné počítání výskytů thou nebo you proto nestačí. Rozhodující je, kdo s kým mluví a zda se zájmeno během dialogu změní. Přechod z uctivého you na thou může být okamžikem sblížení – nebo výbuchem vzteku.

4. Proč se tedy Bůh oslovuje „thou“?

V tradičních anglických modlitbách a překladech Bible najdeme slavnostně znějící spojení jako Our Father, which art in heaven nebo Hallowed be thy name. Z dnešního pohledu může thou působit uctivěji než you. Historicky je to však zavádějící.

Thou bylo jednotné číslo. V biblické angličtině mělo navíc tu výhodu, že překladatelé mohli odlišit oslovení jednoho člověka od oslovení více lidí, podobně jako v hebrejštině nebo řečtině. Biblické thou se proto používá nejen pro Boha, ale i pro jiné jednotlivé osoby. Nebyla to speciální „božská vykací forma“.

Když roku 1611 vyšla slavná Bible krále Jakuba (King James Bible), část těchto tvarů už v běžné řeči ustupovala. Jejich uchování v náboženském jazyce však přispělo k tomu, že pozdějším generacím začaly znít vznešeně, starobyle a slavnostně.

5. Rebelové, kteří odmítali vykat

V 17. století se objevilo náboženské hnutí známé jako Quakers neboli kvakeři (Společnost přátel). Jeho členové zdůrazňovali duchovní rovnost lidí. Proto odmítali některé společenské projevy nadřazenosti: nechtěli například zacházet s šlechticem jinak jen kvůli jeho postavení.

Součástí jejich Plain Speech – prosté mluvy – bylo používání jednotných tvarů thou nebo thee bez ohledu na společenský titul osloveného. Někteří mocní lidé to považovali za provokaci. Pro kvakery to byl naopak jazykový výraz přesvědčení, že člověk má stejnou hodnotu před Bohem, ať je král, nebo sedlák.

Ironie je zřejmá: forma, která kdysi mohla znamenat podřízenost nebo urážku, se pro jiné stala symbolem rovnosti.

6. Jak vyhrálo jedno slovo: you

Od pozdního středověku se you šířilo do dalších situací. Postupně začalo nahrazovat nejen thou při oslovení jednoho člověka, ale také starší ye ve funkci podmětu množného čísla. V běžné standardní angličtině 17. století už tvary thou a thee výrazně ustupovaly, i když dál žily v některých regionech, rodinách, náboženských komunitách, poezii a divadelním jazyce.

Výsledek známe všichni: you dnes znamená „ty“, „vy“ při vykání i „vy“ při oslovení skupiny. Angličtina tím přišla o dvě různá rozlišení – počet oslovených a míru společenského odstupu. Na druhou stranu se každému studentovi ušetřila pravidla pro správné tykání a vykání.

Situace	Přibližná starší možnost	Dnešní běžný zápis
Mluvím k jednomu blízkému člověku	Thou art here.	You are here.
Mluvím k jedné vážené osobě	You are here.	You are here.
Mluvím k několika lidem	Ye are here.	You are here.

Podstatné je, že tato tabulka ukazuje typická užití, nikoli neměnné pravidlo všech staletí. Na rozdíl od mnoha učebnicových „pravidel“ není historická mluva něco, co lze stlačit do jediné přehledné poučky.

7. Ztratili jsme množné číslo? Jazyk si ho vymýšlí znovu

Když se moderní angličtinář zeptá Are you ready?, může mluvit k jednomu studentovi nebo k celé třídě. Většinou to vyřeší kontext. Ale ne vždy. Proto vznikají nebo se rozšiřují výrazy, které množné číslo opět zpřesňují.

Podoba	Kde ji můžeme slyšet	Význam a styl
you all / y’all	americký Jih; dnes i jinde	vy všichni; hovorové
you guys	USA a další anglicky mluvící oblasti	vy / vy všichni; hovorové
youse / yous	část Irska, Británie a Austrálie	vy; regionální, nespisovné v běžném standardu
yinz	oblast Pittsburghu v USA	vy; výrazně regionální
ye	některé irské a další regionální variety	vy; v různých místních podobách

Ani jedna z těchto podob není důkazem, že standardní angličtina je „vadná“. Naopak: ukazují, jak si mluvčí vytvářejí prostředky pro rozlišení, které je v komunikaci užitečné. V neutrální školní angličtině stačí you nebo all of you. V texaském filmu ale uslyšíme y’all a v příběhu z Pittsburghu může místní obyvatel použít yinz.

8. A ještě jedna záhada: Ye Olde není totéž co ye

Možná jste v Británii nebo ve filmu viděli nápis Ye Olde Pub, který má vyvolávat dojem starobylé hospody. Čtenář by si mohl myslet, že Ye je naše právě objevené staré množné zájmeno. Jenže tady ne.

V tomto zápisu je ye stará grafická podoba určitého členu the. Pochází z doby, kdy se písmeno þ (thorn), označující hlásku th, v některých podobách rukopisu podobalo y. Výraz se původně četl jako the old, nikoliv jako dnešní yee old. Je to úplně jiný příběh než zájmeno ye – a krásný příklad toho, jak se v angličtině mohou sejít dvě různé historické cesty ve stejném zápisu.

9. Malá časová osa

Období	Co se děje
Do 11. století	Thou = jeden člověk; ye = více lidí. Rozdíl je hlavně gramatický.
13.–15. století	Původně množné ye/you se šíří jako zdvořilé oslovení jednotlivce.
16. století	Ve Shakespearově době volba thou/you vyjadřuje vztah, emoce i společenskou hierarchii.
17. století	Ve standardní angličtině převládá you; starší tvary se drží v Bibli, poezii a některých komunitách.
18.–21. století	Nové regionální plurály – například y’all, youse, yinz – pomáhají odlišit skupinu lidí.

10. Vyzkoušej si to

1. Proč mohlo být v Shakespearově době thou buď laskavé, nebo urážlivé?

2. Co je historicky starší: you jako množné, nebo you jako zdvořilé jednotné číslo?

3. Doplň původní dvojici: Thou knowest me. / I know ___. (thou / thee)

4. Doplň: Thou ___ my friend. (art / are)

5. Proč při překladu starších biblických textů záleželo na rozdílu thou × ye?

6. Proč v nápisu Ye Olde nemá ye stejný význam jako v Ye are here?

Řešení

1. Záleželo na vztahu, tónu a postavení: mezi blízkými mohlo znamenat důvěrnost, vůči soupeři pohrdání.

2. Množné použití. Zdvořilé oslovení jednotlivce se rozšířilo později.

3. thee

4. art

5. Aby bylo jasné, zda se mluví k jednomu člověku, nebo k více lidem.

6. Ye Olde odráží starší zápis členu the; ye v Ye are here je původně množné zájmeno.

Závěr: oslovení je víc než gramatika

Tři obyčejná slova – thou, thee a you – prozrazují mnohem víc, než bychom čekali. Ukazují, jak se z množného čísla může stát znak úcty, jak může stejné oslovení vyjadřovat lásku i urážku a jak společenské změny proměňují gramatiku. Dnes používáme jediné you téměř všude. Starý systém ale nezmizel beze stopy: připomínají ho divadelní hry, modlitby, regionální dialekty i nové tvary jako y’all.

ZAPAMATUJ SI Angličtina nepřišla o tykání proto, že by lidé přestali rozlišovat blízké a cizí osoby. Změnila se jen slova, kterými tyto vztahy vyjadřují. Dnes stejnou práci odvádí tón, oslovení, kontext a volba formálního či neformálního jazyka.

Doporučené zdroje a další čtení

Vycházíme z historických slovníků a odborných výkladů. Zvláště užitečné jsou texty Oxford English Dictionary, Folger Shakespeare Library a materiály o kvakerské Plain Speech.

1.

2.

3.

4.

5.

6.

7.

8.

Pro studenty:

Část 1 · Příběh angličtiny · Článek 5